Masarykova univerzita má pro mne význam genia loci. Je místem, které mi už 55 let dodává životní optimismus a smysl života, říká Libuše Trnková

Váš život je s Přírodovědeckou fakultou MU spojen již 55 let. Studovat jste zde začala v roce 1965. Jak vzpomínáte na začátek studia?

Ano, od roku 1965 do 1970 bylo moje propojení s PřF MU (ještě jako UJEP) studentské. Střední školu, SVVŠ-ku (Střední Všeobecně Vzdělávací Školu) ve třídě s přírodovědným zaměřením jsem absolvovala v Jihlavě. Na studium přírodních věd jsem se těšila a původně jsem chtěla studovat odbornou biologii. Přijímací zkoušky byly velmi náročné. Psal se písemný test z fyziky a z chemie a po těchto dvou zhruba hodinových testech následoval vstupní pohovor z biologie. Již v den přijímacího řízení jsem měla pocit, že jsem fyziku a chemii v písemné formě zvládla dobře, ale že excelentní nebylo moje vystoupení před biologickou komisí, která svými otázkami mířila na nukleové kyseliny a na genetiku. Bylo to asi také proto, že se v té době na středních školách genetice nevěnovala dostatečná pozornost. Moje předtucha se vyplnila a za 14 dní po přijímacích zkouškách mi z děkanátu přišlo vyrozumění ve znění: „Podle výsledků přijímacího řízení Vás přijímáme na Chemii-Fyziku“. Jednalo se o učitelskou kombinaci a já jsem stála před rozhodnutím, zda půjdu cestou pedagoga. K mému rozhodnutí přispěli rodiče, kteří od začátku školní docházky předpokládali, že obě dcery se stanou učitelkami (sestra vystudovala pedagogickou fakultu MU a je učitelkou češtiny a hudební výchovy).

Po roce úspěšného studia Chemie-Fyziky (dále CH-F) jsem přišla za panem profesorem na zoologii (tuším, že to byl prof. S. Hrabě) s dotazem, zda by bylo možné přestoupit na odbornou biologii. Ještě nyní mi vyvstane na mysli obrázek, kdy pan profesor seděl ve svém oblíbeném křesle, podíval se na mne a pravil: „Biologů je všude plno (jadrnému vyjádření se vyhýbám), držte se své chemie-fyziky a biologii si berte jako koníčka.“ Zároveň mi na příkladech ukázal, jak je chemie a fyzika prospěšná pro biologické vědy. A tak jsem zůstala ve skupině studentů, kde nás bylo sedm, čtyři děvčata a tři hoši. Byla to výborná parta, která jezdila společně na hory, často se společně připravovala na zkoušky; parta, která mi dodávala odvahy, pozitivně nabíjela, která mě naučila lyžovat, hrát taroky a nechat se odměnit po úspěšné zkoušce dobrým jídlem.

Vybaví se vám i nějaká úsměvná vzpomínka na studentská léta?

Studentská léta jsou spojena nejen se studijními povinnostmi, ale i s životem na kolejích. Žila jsem na Máneskách (Mánesovy koleje v Králově Poli) a pokoj jsem sdílela se třemi dalšími studentkami, které studovaly učitelskou kombinaci Chemie-Matematika. Báječně jsme si rozuměly a vzájemně jsme se, díky částečně společným předmětům, doplňovaly a pomáhaly si. Ta nejmilejší a také legrační vzpomínka zůstává, i když je to spoustu let. Měla jsem před státnicí z fyziky, která byla náročná, a ne všichni studenti ji zvládli. Měla jsem velké obavy, abych u státní zkoušky uspěla, měla jsem spánkový deficit a nebyla jsem schopna se dostatečně na učení soustředit. Součástí kolejních postelí byly horní poličky, a když jsem měla asi týden před státnicí, tak jsem si na spodní části poličky, nade mnou, všimla nápisu: „Lepší zdravý vůl, než churavý fyzik“. Děvčata zapracovala na mém psychickém stavu. Když jsem večer uléhala, nápis hleděl na mne a já na něj. I pod jeho vlivem jsem byla klidnější, spánkový deficit zmizel a já zvládla státní zkoušku z fyziky na výbornou.

Jste tedy absolventkou studia chemie a fyziky se zaměřením na učitelství. Kariéru jste začala budovat ve Výzkumném ústavu makromolekulární chemie, ale po necelých 2 letech jste odešla na naši fakultu, kde jste zůstala. Co bylo důvodem pro tuto volbu?

Přírodovědecká fakulty Masarykovy univerzity má pro mne opravdu význam genia loci. Je místem, kam jsem se vracela a kam se neustále vracím; místem, které mi vždy dodávalo životní optimismus, smysl života. A proto, když se ke konci roku 1971 uvolnilo místo na Katedře teoretické a fyzikální chemie (KTFCH) po asistentovi, který emigroval do Německa, a toto místo mi bylo nabídnuto, neváhala jsem, ukončila kariéru na VÚMCH a nastartovala kariéru na PřF MU (tehdy UJEP); jako asistent nejen pro výuku základních laboratorních cvičení a výpočtových seminářů z FCH, ale i pokročilých laboratorních cvičení zaměřených na elektrochemii.

Byla jste ráda, že jste se dostala k výuce?

Určitě ano. Využila jsem pedagogického vzdělání, během dvou let jsem připravila výukový materiál pro studující odborné i učitelské chemie (návody pro laboratorní úlohy, testy pro semináře). V roce 1974 mne čekala pětiměsíční stáž v Moskvě na Lomonosově univerzitě, kde jsem pracovala pod vedením světoznámých elektrochemiků B. B. Damaskina a A. N. Frumkina. Po návratu jsem se opět věnovala výuce, která obnášela 23−25 hodin týdně. Na výzkum nezbýval čas. Výuka probíhala i o sobotách, kdy se většinou provozovala praktická výuka pro posluchače dálkového studia. Někteří posluchači byli starší než já, byli přátelští, za všechno vděční, což v dnešní době některým posluchačům chybí. Do dnešního dne nevím, kdo mně z nich každý týden do obálky na dopisy vhodil krásnou růži, asi jako nezištné poděkování za celou skupinu.

Řada absolventů učitelství říká, že si neumí představit, že by dělali něco jiného. Jak to bylo s výběrem povolání u Vás?

Když mi bylo pět let, maminka a tatínek už v té době mysleli na mé učitelské povolání (jak už jsem se zmínila) a zajistili mi soukromou výuku hry na housle. Tehdy bylo nepsaným pravidlem, že každý vyučující na základních školách musí umět hrát na nějaký hudební nástroj. Po válce na zakoupení klavíru nebylo dost financí, ale malé housličky (tzv. půlky) se daly získat vcelku lacino, a tak jsem začala pilně cvičit hru na housle podle základních sešitů Otakara Ševčíka a etud Henrika Ernsta Kaysera. U sestry zvítězila dráha učitelky hudby, mě to táhlo více k přírodním vědám. Tam jsem viděla větší tajemno a zároveň větší možnost svého uplatnění. Na hudbu jsem nezanevřela, provází mne celý život. Učitelství mi bylo okolnostmi „přičarováno“ a jsem tomu velice ráda a opravdu si nedovedu představit svou profesi bez výukového procesu. Byly okamžiky, kdy mne profesor Emil Paleček lákal na post výzkumného pracovníka v Ústavu biofyziky, ale studenti by mně moc chyběli. Právě kombinace výuky a výzkumu prostřednictvím transferu zkušeností studentům formou přednášek, bakalářských, diplomových a disertačních prací je činnost, která mne skutečně baví a naplňuje. Učit znamená vědět nejen co učit, ale jak učit, jak předávat podněty, jak nabízet nápady i povzbuzovat a podporovat studenty v invenci a její realizaci. To všechno je pestrobarevná činnost, která člověka může zcela pohltit v tom dobrém slova smyslu.

Vašima rukama prošly protokoly, ročníkové nebo diplomové práce mnoha významných lidí, kteří spojili svůj život s naší fakultou: profesorů Jiřího Frimla, Ivana Holoubka, Vladimíra Sklenáře, Petra Skládala, Vladimíra Mikeše, Jiřího Sopouška, Pavla Brože a dalších. Jaký je to pocit, sledovat jejich kariéry a posun?

Právě tyto skutečnosti mi připomínají na jedné straně můj pokročilý věk, ale na druhé straně dobrý pocit, že tito akademici, kteří absolvovali praktická cvičení a semináře z FCH nebo vypracovávali diplomovou práci na KTFCH, jsou všichni významnými vědci, skvělými učiteli a výbornými přáteli, jejichž kariéra čerpá ze základů fyzikální chemie. Je mi velkým potěšením podívat se do sešitu nebo do záznamů jejich protokolů, které pořád vlastním. Jejich reporty a postřehy měly jiskru, měly tvůrčí nápady směřující ke zlepšení proveditelnosti úlohy, k alternativnímu řešení příkladu a k inovativnímu nápadu, co a jak zdokonalit. Škoda, že už mezi námi není Vladimír Mikeš, který spolu s námi organizoval první ročníky Pracovních setkání molekulárních biologů a biochemiků. Byl nejen velmi nadaný a pracovitý, ale byl také empatický a skromný. Před nějakou dobou jsem se zúčastnila přednášky Jiřího Frimla, který slaví úspěchy doma i v zahraničí na poli rostlinné fyziologie z hlediska růstu rostlin a z hlediska hormonálních pochodů v nich. Po přednášce jsme spolu prohodili pár slov a velice mne potěšilo, že jedna z jeho dcer nese jméno Libuše, které je v současné době málo frekventované. Pavel Brož a Jiří Sopoušek jsou mými současnými kolegy na Ústavu chemie, Petr Skládal na Ústavu biochemie a na CEITEC, Ivan Holoubek v RECETOXu a Vladimír Sklenář v NCBR. Všichni jsou velmi úspěšnými vědci a ocenění za svou práci neobdrželi jen u nás doma, ale i v cizině.

Vy se věnujete fyzikální chemii, můžete čtenářům přiblížit tento obor?

Je zde úzká spojitost chemie a fyziky. Obor vyžaduje hlubší znalosti v oblasti fyziky, matematiky a v teoretické části oboru znalosti spojené s výpočetní technikou, pomocí nichž jsou zkoumány vlastnosti látek v kontextu jejich funkcí v široké škále úrovní sahajících až do úrovně molekulární. Jsem přesvědčena, že fyzikální chemie dovede sofistikovaněji odpovědět na otázky: proč se tak děje, proč k danému jevu dochází. K fyzikální chemii jsem se vyjádřila ve vstupní ediční poznámce v knize „Dějiny psané přírodovědci: Vývoj vědních oborů na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity“ slovy, která vystihují vztah fyzikální chemie k ostatním vědním oborům: „Fyzikální chemie měla v přírodovědných oborech ocenění poměrně vysoké. Tradičně panovalo nepsané pravidlo, že je základem všech ostatních chemií, neboť se objevuje ve všech chemických disciplínách. Dokonce někdo z pánů profesorů prohlašoval, že fyzikální chemie je taková lepší a vyzrálejší obecná chemie“. Není třeba vyzdvihovat fyzikální chemii nad ostatní chemické obory, ale musím souhlasit s faktem, že fyzikální chemie do všech chemií více či méně zasahuje a že je schopná velmi často sofistikovaně vysvětlit důvod toho, co se děje ve složitých chemických a biologických systémech.

Co zkoumá elektrochemie, které se věnujete nejvíce?

Elektrochemie, jako družka fyzikální chemie, je často charakterizována jako disciplína, která zkoumá procesy probíhající na rozhraní elektrod a elektrolytu; náročná disciplína v tom, že rozhraní je představeno velmi rozdílnými fázemi (nejčastěji složka iontová a elektronová), navíc je běžně toto rozhraní polarizované, nejčastěji měnícím se potenciálem, což má blízko k názvu polarografie. Za její objev byl v roce 1959 oceněn Nobelovou cenou Jaroslav Heyrovský. Je třeba zdůraznit, že polarografie se stala základem elektroanalytických metod a přispěla k jejich rozvoji. Jinými slovy, myšlenkové i experimentální postupy zavedené prof. Heyrovským jsou používány dodnes v oblasti nanotechnologií, v biochemii, v mnoha přírodních a lékařských vědách. Elektrochemickému výzkumu jsem se naplno začala věnovat až po roce 1989. Prodleva nebyla způsobená jen osobními záležitostmi (rodina a děti), ale i velkou zátěží v podobě výukových povinností. Jednoduše na výzkum nezbýval čas; ale nakonec se mi přece jen podařilo získat zajímavé výsledky v oblasti elektrochemie bází nukleových kyselin, především guaninu, rozvinout nový přístup v elektroanalýze v podobě nové metody (eliminační voltametrie) a v roce 2000 předložit habilitační práci „Aplikace moderních elektrochemických metod v biofyzikální chemii“.

Vaše jméno je spojeno se zavedením nových elektrochemických metod používaných ve výzkumu redoxních systémů biologicky významných látek. O co jde?

Začátky elektrochemických výzkumů a jejich aplikace v elektroanalýze jsou nejvíce spojovány s elektrochemií na rtuťové kapce vycházející ze zmíněné polarografie. Přestože s postupným vývojem elektroanalytických metod byla rtuťová kapková elektroda v laboratořích postupně nahrazována novými elektrodovými materiály, dodnes je velmi důležitým nástrojem umožňujícím studium vlastností a přeměn biologicky významných látek, včetně léčiv a látek významných z hlediska ochrany lidského zdraví a životního prostředí. K mojí vědecko-výzkumné práci v oblasti bioelektrochemie přispěl impuls ze strany profesora Emila Palečka, který poprvé zjistil a definoval elektroaktivitu nukleových kyselin, především díky jejich složkám. Jedna z purinových nukleobází – guanin – se mi stal „kamarádem“ po dobu několika let; studovala jsem jeho elektrochemické chování na rtuťové kapkové elektrodě, objevila jsem a zároveň experimentálně potvrdila oxidaci jeho redukčního produktu se zpětným návratem do původního guaninu. Význam oxidačního signálu byl zejména v tom, že se interakce guaninu (následně i oligo- a polynukleotidů) s léčivem či toxickou látkou prostřednictvím tohoto oxidačního píku předem zredukovaného guaninu mohla s velkou citlivostí sledovat.

Dalším profesorem, který mne nasměroval na elektrochemický výzkum, byl profesor Oldřich Dračka, se kterým jsme řešili odkrytí redukčních procesů „zahalených“ do procesů vylučování vodíku. Našlo se řešení v eliminačních metodách (eliminační polarografie a eliminační voltametrie). Začala jsem se věnovat především eliminační voltametrii (volt-amperometrii), bylo třeba její teorii verifikovat a pro pevné elektrody aplikovat i rozvíjet. Pro jednoduchou představu: měřený proud si můžeme představit jako součet dílčích proudů, které jsou různě závislé na rychlosti, jakou se elektroda polarizuje; tedy, jak rychle se pracovní elektrodě vkládá potenciál. Na základě rozdílné závislosti každého parciálního proudu na této rychlosti je stavěna metoda, která slavila úspěch v separaci signálů, v řešení mechanismu elektrodových procesů, s rozlišením DNA a RNA, v odhalení adsorpce elektroaktivní částice na povrchu elektrody atd. V rozvoji a aplikacích eliminační voltametrie se studentkami a studenty pokračuji, objevujeme nové efekty, které se snažíme vysvětlit. Co se týká pevných elektrod, které mohou sloužit jako velmi dobré a citlivé senzory, biosenzory či nanosenzory, používáme uhlíkové elektrody (nemodifikované nebo modifikované nanočásticemi), a hlavně pentelkové tuhy, které jsou snadno dostupné i stabilní a mají z hlediska analýz výborné elektrochemické parametry.

Vedete Laboratoře Biofyzikální chemie a elektrochemie (LABIFEL). Co považujete za úspěch laboratoře?

Je zde návaznost na předchozí bod rozhovoru. Za jeden z velkých úspěchů LABIFELu považuji sdružení výuky (biofyzikální chemie) a výzkumu (elektrochemie) pro studenty všech kategorií – bakalářů, magistrů a doktorandů. Na základě pochopení mechanismu elektrodových procesů lze konstruovat levné a citlivé elektrochemické sensory nebo biosenzory s potenciálním uplatněním v biomedicíně, farmacii a ekologii; lze pro ně využít i neobvyklé elektrodové materiály, jako je například zmíněná pentelková tuha nebo impregnovaný grafit, modifikovaná uhlíková pasta nebo kovová vrstva CD nosiče (CD-trody). Z hlediska výborných vlastností pentelkových tuh se nám podařilo podat patent a nyní máme nakročeno na využití v pokročilých elektrochemických metodách ve spolupráci s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského v Praze. Web LABIFELu informuje o dění v našich laboratořích, včetně zpráv o grantech, projektech, publikacích a úspěších našich studentů a kolegů; také o Pracovních setkáních (Workshopech, loňský rok byl už 22. ročník) a Elektrochemických školách (12. ročník).

Zasloužila jste se o akreditaci nového oboru Biofyzikální chemie na PřF MU. V čem to byla výzva?

Tato specializace na prestižních univerzitách doma i v zahraničí existuje, rozvíjí se a je velice dobře hodnocena z důvodů jejího zapojení do medicinální chemie. Dalo by se říct, že je to fyzikální chemie s orientací na biologické a medicínské vědy, je zaměřena na výchovu odborníků v interdisciplinárním oboru stojícím na pomezí fyzikální chemie, biochemie a biofyziky. Biochemie spojuje biologii a chemii, biofyzika spojuje biologii a fyziku, biofyzikální chemie propojuje všechno dohromady. S tím jsme do akreditace spolu s dr. Ivetou Třískovou šly. Podařilo se nám akreditovat bakalářské studium, a protože studenti měli zájem dál pokračovat jako biofyzikální chemici i v navazujícím magisterském studiu, akreditovaly jsme i magisterský stupeň. Zkušenost nás poučila: vždy pracovat na akreditaci oboru v bakalářském a magisterském studiu zároveň a ne separátně. Je v tom nejen mnoho práce a ztraceného času spojeného s administrativou, ale i smysluplnější rozložení povinných, povinně volitelných a volitelných předmětů do obou stupňů. Náš záměr se potvrdil: absolventi biofyzikální chemie získají schopnosti samostatně řešit problémy týkající se strukturní a funkční charakterizace biologických systémů pomocí fyzikálně chemických metod.

Na rozvíjení biofyzikální chemie se v rámci výuky chemie podílí doc. Jozef Hritz, kterému předávám štafetu, aby tento obor nejen garantoval, ale i dále obohacoval o své zkušenosti, vědomosti a nápady. Jeho vědecký tým je zaměřený na výzkum v oblasti biofyzikální chemie proteinových komplexů, z nichž mnohé mají silnou relevanci ke vzniku neurodegenerativních onemocnění, zejména Alzheimerovy choroby. Navíc, kromě jiných mezinárodních projektů je doc. Jozef Hritz koordinátorem prestižního evropského konsorcionálního projektu Excellence Hubs: ADDIT-CE, cílem kterého je přenos akademického výzkumu do inovativní diagnostiky Alzheimerovy choroby a její převedení do klinické praxe ve střední Evropě. Podle mého názoru tento projekt dává velké perspektivní možnosti pro zainteresované studenty, a to nejen pro akademické, ale i pro přidružené biotechnologické firmy a klinická pracoviště.

V průběhu své kariéry jste sbírala zkušenosti také v zahraničí na mnoha akademických stážích. Navázala jste tak vynikající spolupráci mezi světovými univerzitami nejen na poli výzkumu, ale i v rámci pobytu zahraničních studentů na MU. Proč je cestování vědců a studentů tak důležité?

V začátku tohoto vyprávění jsem se zmínila o mém „elektrochemickém“ pobytu na Lomonosovovaě univerzitě (Chemická fakulta) v Moskvě. Druhý, tříměsíční pobyt v Lublani na Technické univerzitě (Fakulta chemie a chemické technologie) byl zaměřen na studium vodivostí roztoků syntetických polymerů různého složení. I když Lublaň není tak daleko od Brna, nesměla jsem vykonat během stáže ani jednu cestu domů. Psal se rok 1980, komunistický systém pomocí jednorázové výjezdní doložky striktně definoval pouze cestu tam a zpět. Mít zakázanou návštěvu rodiny, když jsem tehdy byla matkou tříletého syna, to nikdo z akademiků lublaňské univerzity nedovedl pochopit. Nejužší spoluprací spojenou s výměnou studentů bylo Turecko a Španělsko, v současnosti je to Čína, Maďarsko a Slovensko.

Fenomén vycestovat dříve a dnes je velice rozdílný, cesty do západních zemí musely být schváleny složkami komunistických školních i uličních výborů. Stačil jeden sporný hlas nebo údaj, i třeba nepravdivý, a vaše cesta nebyla povolena. Význam mobility studentů i učitelů vidím nejen v možnosti profesního růstu a osobního rozvoje, ale i v možnostech navázání kontaktů, poznání cizí kultury s obrovskou příležitostí si zlepšit komunikaci v cizím jazyce. Je to typ zkušební cesty a možná se jí někteří studenti bojí. Je zapotřebí je přesvědčovat, pokud mají příležitost vycestovat a někde získat zkušenosti, pak je to pro ně jedinečná příležitost poznat sám (samu) sebe, otestovat se.

V roce 1998 jste založila spolu s Pavlem Janderkou a René Kizkem Pracovní setkání fyzikálních chemiků a elektrochemiků. V roce 2007 se k této konferenci přidala i Letní elektrochemická škola. Jak se tato setkání vyvíjela?

Nad každou naší konferencí převzal záštitu děkan naší fakulty a rektor Masarykovy univerzity. Z konferenčního jazyka češtiny se přešlo na konferenční jednání v angličtině (Workshop of Biophysical Chemists and Electrochemists). Častou součástí konference je i elektrochemická škola, která je zacílená na mladé vědce se zájmem o nejmodernější elektrochemické metody v laboratorní praxi. Firma Metrohm (v ČR zastoupena Petrem Barathem) poskytuje každým rokem ceny pro nejlepší výzkumnou práci představenou studentem/studentkou v Sekci mladých. Od roku 2019 je součástí Workshopu také Cena Emila Palečka cílená na významný výzkumný počin v oblasti bioelektrochemie. Na této ceně se podílí Biofyzikální ústav AV ČR v Brně, kde profesor Paleček dlouhá léta působil. Všechna Pracovní setkání (nejdříve 16 ročníků biologů a biochemiků, pak 22 ročníků fyzikálních chemiků a elektrochemiků) a Elektrochemické školy (12 ročníků) si pro jejich organizaci vyžádaly ohromné množství času a vysoké pracovní nasazení a za přípravu i realizaci všech akcí bych ráda touto cestou všem poděkovala, zejména dr. Ivetě Třískové. Podle poslední domluvy se uspořádání dalšího ročníku Workshopu bude dít ve spolupráci s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského v Praze, protože si myslíme, že setkání biofyzikálních chemiků a elektrochemiků si zaslouží větší přesah ve smyslu propojení vědy a výzkumu na univerzitě a na výzkumném ústavu.

Vždycky říkáte, že práce je vaším koníčkem. Ovšem dalším koníčkem je pro vás sborový zpěv. Jste dlouholetou členkou Brněnského filharmonického sboru Beseda brněnská. Každoročně s ním absolvujete desítku koncertů, naplněných převážně klasickou a sakrální hudbou. Co vám zpěv a vše, co s ním souvisí, dává?

Dost často říkám studentům, že pro spokojený a úspěšný život je dobré mít tři základní body, které udržují stabilitu a jsou vyvážeností našeho konání, našich pocitů a tužeb. Do této „trojnožky“ patří pracovní pozice, práce, která nás baví, domov, to je zázemí – rodina, ale i nejbližší přátelé, o které se můžete opřít a kterým můžete věřit, a jako třetí bod – koníček, záliba, která Vás naplňuje, dodává Vám pocit štěstí a radosti. Mým koníčkem je dlouhodobě hudba, věnovala jsem se zpěvu a hře na housle ve sborech a orchestrech na základní i střední škole. Na vysoké jsem zpívala v Brněnském akademickém sboru (BAS), který vedl v době mých studií vynikající sbormistr Lubomír Mátl. Nyní je mou srdeční záležitostí Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská (Bfs Bb), kterému jsem věrná více jak 36 let. Je to jeden z nejstarších sborů u nás, jeho začátek spadá do roku 1860. Je spojen se jménem pátera Pavla Křížkovského, který Besedu brněnskou založil, a jménem Leoše Janáčka, jenž vedl Besedu celkem 12 let a zasloužil o přeměnu původního vlasteneckého spolku do vysoce kvalitního uměleckého tělesa. To bylo schopné úspěšně interpretovat náročné orchestrální a kantátové skladby světového významu. Dovolím si zde připomenout i tu skutečnost, že Leoš Janáček se jako fundatista v augustiniánském klášteře na Starém Brně mnohé od Pavla Křížkovského naučil. Navíc, jméno P. Křížkovského je úzce spojeno s Gregorem Johannem Mendelem. Byli to velmi dobří přátelé a opat Cyril Napp, který byl mimořádně laskavou a velkorysou osobností, garantoval, že milieu samotného kláštera bylo velmi vstřícné jak přírodovědným, tak hudebním činnostem. To jsem trochu odbočila do historie, ale chtěla jsem ukázat, že se obě aktivity mohou skvěle doplňovat.

Náš sbor využil příležitosti, kdy celý svět oslavoval dvousté výročí jednoho z největší géniů lidstva G. J. Mendela, a 3. listopadu loňského roku v rámci projektu Moravská hudební stopa vystoupil v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně s koncertem věnovaným moravským skladatelům Mendelovy doby (skladby P. Křížkovského, F. Musila a L. Janáčka). Zde by bylo na místě poděkovat našemu sbormistrovi Mgr. Petru Kolařovi a paní ředitelce Mendelova muzea Dr. Blance Křížové za zprostředkování akce.

O Bfs Bb bych mohla vyprávět dlouhou dobu. Snažím se jako místopředsedkyně sboru navázat kontakty s cizinou, pomoci zajistit koncertní vystoupení doma i v zahraničí, zejména tam, kde se Brno přátelí se svými družebními městy, jako je Lipsko, Stuttgart, Poznaň, Utrecht, Leeds, Rennes a Bratislava. Jsme výborná parta, která pomáhá benefičními akcemi (např. Apla – podpora lidí s autismem, zemětřesení − Tahiti, podpora lékařů v době kovidové pandemie, válka − Ukrajina), parta, která rozdává lidem radost a potěšení z krásné hudby. Cítím to jako slova, která publikum oslovují: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, já vás občerstvím“ (volně přeložena část citace z Matoušova evangelia na průčelí brněnské katedrály). Mne osobně sborový zpěv naplňuje, zbavuje smutku, dodává klidu a často zbavuje nervozity. Je to lék nejen pro mne a pro celý sbor, ale také pro hudbymilovné publikum. Je to lék, který nevyžaduje velké finance, ale odhodlání, zodpovědnost, chuť něco vytvořit a podělit se s přáteli o dobře vykonanou věc.

Řekněte nám na závěr, co vám práce pedagoga dává? V čem je učitelství poslání?

Protože se mi líbila myšlenka kolegy Dominika Hegera, kterou jsem rozvinula v závěru retrospektivního ohlédnutí za fyzikální chemii v knize „Dějiny psané přírodovědci“ dovolím si reprodukovat poslední slova rozhovoru:

 Zajímáme se o malou část výzkumu. Především se ale snažíme dostát ideálu vědy jako takové:(i) objevovat pravdu a sdílet ji s celým lidstvem v podobě článků, (ii) zažívat se svými studenty a kolegy radosti i úmornou dřinu při dosahování poznání a (iii) zobecňovat poznané zákonitosti a nabízet své pochopení studentům v přednáškách a cvičeních. Jsme přesvědčeni, že vědění, poznání a přiměřené nasazení ve vědeckém úsilí i člověku může přinášet radostný a naplněný život; týmová práce s dobrými a čestnými kolegy pak pocit sounáležitosti a vzájemného doplňování při společném řešení vědeckého problému. Uvědomujeme si všichni zcela určitě jeden důležitý fakt, že věda a výzkum se bez vzájemné důvěry a spolupráce neobejde. Jsme velice rádi, jsme šťastni, když se můžeme dozvídat nové věci a přemýšlet o nich, hledat souvislosti a prošlapávat nové stezky vědy. Tím bychom měli „infikovat“ i naše studenty. Jistě si všichni přejeme, aby univerzita otevírala mysl lidí, přinášela naději poznatelnosti a budovala svobodnou, šťastnou a fungující společnost.

Děkuji vám za rozhovor.
Zuzana Jayasundera