Jsem naučená, že když něco začnu dělat, tak to má být pořádně, včas a dotažené do konce.

Jak vypadala Vaše představa o tom, čeho byste v kariéře chtěla dosáhnout v dětství a na střední škole?

Moje představy nebyly moc růžové. Ani si nevzpomínám, že bych něčím konkrétním chtěla být, kromě prvních roků ve škole, kdy jsem chtěla být učitelkou, protože moje paní učitelka v první třídě byla a je dodnes skvělá žena. Rodiče byli za svoje politické postoje dost postiženi, táta vystudoval žurnalistiku. Na začátku 70. let ho vyhodili z redakce deníku za napsání rozhovoru s arcibiskupem Tomáškem, a přibližně na dvanáct let se stal dělníkem. Dělal různé práce od vykládání vagónů, přes plavčíka, opraváře psacích strojů až po číšníka v různých pražských hospodách a barech nevalné pověsti. Až v polovině 80. let mu komunisti dovolili pracovat v propagaci podniku Řempo. Doba to byla zlá, šedivá, neměli jsme nic, výhled byl špatný. Nikdy komunistům nezapomenu, že mému tátovi, který byl velký optimista, měl rád život, a chtěl toho mnoho dokázat, zničili nejlepší léta jeho života. I když táta žil podle vzoru: čímkoli jsem byl, tím jsem byl rád. Všechny své profese dotáhl k dokonalosti. Hlavně toho vrchního. Býval by mohl obsluhovat i anglického krále.

Máma na tom nebyla o moc lépe, vystudovala sociologii, po roce 1968 odevzdala stranickou legitimaci a názorově se navždy rozešla se svým milovaným tatínkem, zapáleným komunistou. Po mateřské s mými sourozenci, dvojčaty, se na počátku 80. let živila nejprve jako uklízečka a pak jako účetní a plánovačka státního podniku Klenoty.

Spolužáci mých rodičů z fakulty na tom byli z poloviny stejně jako moji rodiče, jiní naopak volili cestu kariéry v komunistických médiích, komunita pražských intelektuálů byla pestrá, mejdany divoké. Jedni pili ze žalu, jiní proto, že se za sebe styděli. Starý klavír jsme pak vždycky ráno z obýváku zpět do dětského pokoje stěhovaly my dvě s mámou. Rodiče nás sice protlačili do lepší pražské základní školy, kde se vyučovaly jazyky (ruština a němčina), atmosféra byla přijatelnější a spolužáci vybraní.

Proč jste se po základní škole rozhodla pro studium mělnické zahradnické školy?

Střední školu už jsem volila s výhledem na to, že mě na vysokou nevezmou, takže musím něco umět. Většina spolužáků šla na pražská gymnázia a já jsem denně dojížděla na zahradnickou školu do Mělníka. Propad to byl obrovský, spolužáci byli zvyklí na špatné známky, nijak jim to nevadilo, v prvním pololetí mělo sedm z nich z něčeho pětku, na konci čtyři propadli. A já jsem myslela, že to nepřežiji. Moje němčina, získaná na základce, začala přicházet vniveč. Z nudy jsem vymetala všechny školní soutěže a mimoškolní aktivity, co jen šly. Celou střední školu jsem se těšila na vysokou a doufala, že mě tam přece jen vezmou a zase se dostanu mezi lidi, kteří mě někam potáhnou. Nebylo to ale tak jednoduché, protože úroveň předmětů požadovaných u přijímacích zkoušek na vysokou, byla na zahradnické škole nevalná. V matematice jsme skončili u rovnic o dvou neznámých, v chemii jsme zavařovali ovoce a titrovali víno a v biologii se naučili osevní postupy. Kdo chtěl jít na vysokou, musel se to doučit sám.

Jak se rodil Váš vztah k zahradám a zahradnictví?

Dnes již nemohu říct, že by mi zahradnická škola nic nedala, i když po roce 1989 profesní zahradnický obor doslova přestal existovat, a to, co jsme se naučili, bylo veskrze nepoužitelné. Měli jsme několik velmi charakterních učitelů, kteří ještě k tomu byli ve svém oboru opravdoví profesionálové. Musím připomenout aspoň Václava Hurycha, který byl sadovník a zahradní architekt, jako studenti jsme ho obdivovali a jeho předměty jsme se skutečně chtěli dobře naučit. Výborné byli také školní exkurze, brigády a praxe, kde nás učitelé naučili pít víno, i když jsme byli ještě nezletilí. Ve třetím ročníku nás protáhli celou jižní Moravou. Dvakrát jsem se dostala na měsíční praxi ve východoněmeckých růžových školkách u Erfurtu, konečně jsem oprášila němčinu, překládala celému zájezdu a poznala německou preciznost.

Na začátku studia jsem nebyla nijak profesně vyhraněna, asi bych mohla v životě dělat leccos. V příštím životě budu nejprve jazzová zpěvačka a pak budu kupovat, rekonstruovat a prodávat staré secesní činžáky. Ale byla jsem vždycky tak naučená, že když něco začnu dělat, tak to má být pořádně, včas a dotažené do konce. Nežehrat pořád na minulost, nepřebíhat od jednoho tématu ke druhému a nelitovat svých rozhodnutí. Když něco nevyjde, zvednout se z prachu a jít dál a výš. Pro mě bylo nemyslitelné, že bych nedostudovala v řádném termínu, něco si odkládala a přerušovala, měnila obory, spekulovala, zda je výhodné být ve škole déle, protože stát za mě platí daně, pojištění a mám levnější dopravu. Rodiče a pak manžel mě živili a cítila jsem vůči nim odpovědnost. Zároveň jsem chtěla být brzy nezávislá a soběstačná. Takže jsem zůstala u zahradnictví a botaniky.

Kdy jste poprvé navštívila Botanickou zahradu PřF MU?

Po maturitě, v červnu 1989, těsně před sametovou revolucí jsem se hlásila na Přírodovědeckou fakultu MU (tehdejší UJEP) v Brně. Dnes to nikdo nemůže pochopit, ale každý se mohl hlásit jen na jednu školu a jeden obor. V Praze se mohla studovat obecná, systematická i molekulární biologie, v Olomouci obecná a molekulární a v Brně obecná a systematická. Navíc existovala tak zvaná směrná čísla, podle kterých mohli být přijímáni studenti z jiných krajů. Takže byla větší šance, že se dostanu na vysokou v Brně než v Praze. Stejně to ale nebylo nic platné, protože jsem neuspěla z chemie. Vypadalo to, že se můj sen zhroutí. Protože mám ale stejnou náturu, jako měl táta, hned tak něco mě nepoloží. Byla zde možnost nastoupit na mimořádné studium, což se mi povedlo. Tehdy jsem poprvé navštívila Botanickou zahradu brněnské PřF. Přivedl mě sem táta. Náš tehdejší šéf a skvělý člověk, Ing. Jiří Nohel, na to vždycky vzpomíná. Vešli jste tam, jako by to bylo celé vaše. A od té doby je to celé „moje“😊.

V roce 1989 jste nastoupila jako zahradnice v botanické zahradě PřF MU. Jaké jsou Vaše první zážitky zde?

Seznámení s novými kolegy zahradníky nebylo snadné. Nejprve jsem se musela naučit pít tureckou kávu, bez toho to nešlo. Kouření mi naštěstí nenutili. Šatnu jsme měli v suterénní místnosti u starých skleníků, stropy tam byly podepřené kládami, plesnivá sprcha společná pro všechny. Pracovala jsem převážně ve sklenících s Maruškou, Ing. Marií Tupou, tehdy Kahovcovou, která byla později naší šéfovou, mou dobrou kolegyní a poloviční mámou. Spolu jsme chodily do divadla, kina a za kulturou a mohly se bavit o knížkách. Tehdy se psaly ještě dopisy. Mám dosud krabici od dopisních papírů, které mi Maruška dala tenkrát k Vánocům. Pro mě jako pro Pražačku bylo těžké se přizpůsobit jazyku, kterým mluvili zahradníci. Nebyl to úplný hantec, ale spousta slov, a hlavně přízvuk byl jiný. Navíc každý hned slyšel, že jsem odjinud. Bylo to vysvětlování pořád dokola a výraz, který měla většina lidí i mezi spolužáky, když zjistili odkud jsem, byl trpký. Jako by začali hned přemýšlet, co přede mnou řekli předtím, než jsem se přiznala, že jsem z Prahy. Vypadalo to jako: proč jsi to neřekla hned na začátku, to je pěkný podraz. Nezbylo mi než svými činy dokázat, že jsem jich hodna. První rok jsem si ale kolikrát pobrečela.

V letech 1990−1995 jste studovala botaniku na PřF MU. Co Vás k dalšímu studiu motivovalo?

Mimořádné studium, kterým jsem po prvním neúspěchu u přijímacích zkoušek začala, znamenalo, že student mohl chodit na přednášky a cvičení ze tří vybraných předmětů v každém semestru, udělat zápočty a zkoušky s ostatními studenty prvního ročníku řádného studia. Se mnou chodily do mimořádného studia ještě další dvě studentky mimořádného studia, jedna z nich je dnes výbornou antropoložkou. Vybrala jsem si všechny chemie: organiku, anorganiku i analytiku a základní přednášky ze zoologie a botaniky. Tím jsem se pro příští přijímačky naučila tu zatracenou chemii a za rok mě konečně vzali. Navíc mi potom v řádném prvním ročníku všechno uznali, takže jsem si vlastně první ročník rozdělila na dva roky. Tím jsem dohnala tu nedostatečnou střední školu. Jediné, co pak bylo ještě velké martýrium, byla zkouška z matematiky. Za pomoci přítele mé spolužačky, který studoval VUT, jsem to ale po týdenní těžké nalejvárně zvládla. Dodnes jsem mu za to vděčná, ale hrozný sen o zkoušce z matiky mě trápí dodnes.

Mezitím jsem pracovala jako zahradnice v botanické zahradě, na což jsem měla čerstvou maturitu. Peníze se mi také hodily, bydlela jsem sama v podnájmu v Jundrově a pak v Černovicích. Můj plat činil 950 Kč čistého, nájem byl 350 Kč, za dojíždění do Prahy jednou za 14 dní jsem dala asi 100 Kč a zbytek mi stačil na jídlo. Na podzim jsem si koupila za svůj plat kabát a kozačky. Byla jsem na sebe pyšná. A do toho přišla sametová revoluce.

Jak na tuto dobu vzpomínáte?

To už jsem studovala řádně a konečně tu byli ti skvělí lidé na katedře botaniky, učitelé a spolužáci napříč ročníky, všichni se znali a tvořili komunitu. To prostě pro nás byla úžasná doba. Euforie, bezbřehé štěstí a radost, byli jsme mladí a mohli studovat svobodně. Na fakultu se vrátili komunisty vyhození lidé jako profesor Vicherek, později docent Řehořek. Jezdili jsme do terénu, do světa, nic nebylo nemožné, byrokracie skoro neexistovala. Věděla jsem, že se chci po studiích vrátit do botanické zahrady jako odborná síla, že tam krásně uplatním všechno ze zahradnictví i z botaniky. Skvělá kombinace studia pro práci v botanické zahradě. Těžím z toho dodnes.

Po studiu jste se stala v Botanické zahradě odbornou pracovnicí a měla na starosti venkovní sbírky. V čem to pro Vás byla nová zkušenost?

Sbírky jsem přebírala po dlouholeté pracovnici, Dr. Unarové, která odešla do důchodu. Musím přiznat, že čerstvě po škole jsem neuměla skoro nic, chtělo to léta praxe, než měl člověk pocit, že dokáže odpovědět skoro na všechny otázky, které návštěvníci pokládají. Jen vyznat se ve sbírkách, uspořádání záhonů, výsadbách, k tomu roční chod zahrady a technologické postupy. Na zahradě bylo velmi málo jmenovek, protože panovala představa, že kazí pohled na výsadby. Jmenovky psala Maruška ručně na plastové desky. Měli jsme jeden počítač se šéfem a Maruškou dohromady, v něm řádkový program T602. Atmosféra v botanických zahradách byla obecně velmi nepřátelská vůči návštěvníkům. Panovalo přesvědčení, že je lepší, když nám sem nikdo neleze, nic nechce, neukradne. Ještě po třiceti letech to tak někde funguje. To jsem chtěla změnit.

Jak se zahrada začala proměňovat?

Byla to doba velkých změn a během krátké doby jsme dokázali opravdu moc. Hlavně se v roce 1995 začaly stavět nové skleníky. V roce 1996 jsem založila Sdružení přátel botanické zahrady, spolek, který je aktivní dodnes. Hlavním důvodem bylo, že město hrozilo zrušením botanické zahrady kvůli výstavbě stanice metra Konečného náměstí. Potřebovali jsme podporu veřejnosti. Z výstavby ale naštěstí sešlo.

Naše botanická zahrada se stala v roce 2005 zakládajícím členem Unie botanických zahrad ČR, od jejíhož vzniku až do roku 2018 jste byla viceprezidentkou této Unie. Co je posláním unie?

Botanické zahrady spolupracovaly organizovaně už od 60. let v rámci tak zvaného Poradního sboru botanických zahrad. Náš tehdejší šéf, inspektor Láník, byl velmi aktivní společenský člověk, takže se hodně angažoval. Po něm to převzali jeho následovníci. Poslední Zpravodaj botanických zahrad vyšel v roce 1997, byla jsem dva roky jeho redaktorkou. Potom Poradní sbor jako orgán ministerstva kultury a později ministerstva životního prostředí zanikl. Všichni pracovali na zlepšení stavu svých zahrad a měli s tím hodně práce. Za pár let ale už tu zase byla potřeba intenzivní spolupráce. Unie botanických zahrad je spolek nezávislý na státu. Je to profesní organizace. Začali jsme se s kolegy scházet, v mnoha zahradách došlo k personálním změnám, seznamovali jsme se. Pořádáme valné hromady, semináře a botanická družení každý rok v jiné zahradě, kam jezdí i zahradníci. Moje pozice viceprezidentky znamenala hlavně práci organizační. Nyní jsem funkce v Unii dočasně oficiálně opustila, protože moje nová pozice vedoucí botanické zahrady byla hlavně zpočátku, kdy jsem po odchodu Ing. Tupé do důchodu zůstala na všechno úplně sama, časově náročná, a bylo toho na mě prostě moc. Teď se náš pracovní kolektiv stabilizoval, mám nové dobré kolegyně, a tak se chystám do práce v Unii aktivněji vrátit, i když mluvit jsem do toho nepřestala nikdy. Je to u mě podle vzoru: vyhoďte ji dveřmi, vleze zpátky oknem 😊.

Jaké byly a jsou cíle Unie botanických zahrad České republiky?

Prvním cílem Unie bylo dostat zahrady do povědomí široké veřejnosti i těch, kdo rozhodují o penězích. Chtěli jsme, aby v legislativě bylo zakotveno, že existuje instituce botanické zahrady, co je jejím úkolem, právem a povinností. Snažili jsme se prosadit do zákona aspoň nějakou zmínku nebo si vydobýt zákon o botanických zahradách podobně jako to mají zahrady zoologické. Tam to ale vycházelo z požadavku EU, takže zákon vzniknout musel. Doposud se nám nepodařilo prosadit nic. Můj názor na to se v průběhu let změnil a dnes jsem spíš odpůrcem potenciálního zákona o botanických zahradách, ale mnoho botanických zahrad je stále přesvědčeno o jeho přínosu. Ten přínos vidí hlavně v tom, že příslušná ministerstva budou muset vypisovat dotační tituly, na které botanické zahrady dosáhnou. Nyní nic takového neexistuje a pro botanické zahrady se žádné dotace nevypisují. Problém tkví především v tom, že botanické zahrady mají spoustu různých zřizovatelů. Jsou zde zahrady soukromé, městské, patřící krajům, ministerstvům, vysokým školám nebo vědeckým ústavům. Žádný konkrétní orgán nebo ministerstvo s námi jako nesourodou skupinou nechce mít nic společného. Já ovšem nejsem zastáncem dotací, podle mě dotace pokřivují úplně všechno, což se ukázalo v mnoha oborech a po celé Evropě. Zákonů a byrokracie je moc, a proto jsem svůj názor na zákon o botanických zahradách změnila, už ho nechci.

Díky podpoře programu Erasmus podnikli zaměstnanci zahrady poznávací cesty po botanických zahradách Německa, Itálie, Rakouska a Maďarska. Kam jste se podívala Vy a co pro Vás bylo nejvíce inspirativní?

Byla jsem na všech těchto cestách už proto, že jsem je organizovala a tlumočila kolegům. Tyto cesty pro nás nejsou ničím nahraditelné. Nejlepší zahrady jsme viděli samozřejmě v Německu, to je úplně jiná liga než jinde. Itálie má zase zahrady nejstarší, dýchá na vás historie. Rakousko trochu zklamalo, i když zase jsou tam vysokohorské alpské zahrady. Maďaři jsou chudí, je to vidět, v historii jim opakovaně utíkala inteligence na západ, to se zahrad velice dotklo, není tam kontinuita, ale je tam velká snaha. Pokud se mě samotné týká, mám projeto mnoho zahrad ve světě díky našim rodinným dovoleným. Za mě bych cesty přes Erasmus ani nepotřebovala. Pro zahradníky je to ale obvykle jediná možnost, jak se dostat do světa, jak vyjet na zkušenou. Bohužel už se, z mě neznámých vnitřních fakultních důvodů, nesmějí kolegové zahradníci na cesty přes Erasmus přihlašovat. Doufám, že se názor vedení fakulty změní a zase budeme moci společně vyjet. Ještě nám chybí Polsko a Slovensko. A pak začneme zase znovu, Německo je obrovské, a navíc máme nové kolegy.

Od roku 2015 jste ředitelkou Botanické zahrady PřF MU. Jaké byly Vaše hlavní cíle co do rozvoje zahrady?

S bývalou šéfovou, Ing. Tupou, jsme byly skvělý tým, měly jsme rozehraných spoustu akcí, navázané kontakty s vystavovateli, mohly jsme se na sebe spolehnout, byly jsme zastupitelné, obě jsme znaly a uměly většinu toho, co dělá ta druhá. I naši ostatní kolegové zahradníci jsou tu většinou zaměstnaní dlouho, takže vždycky říkám, že nejméně dva roky by to tady jelo bez dozoru samospádem a nikdo by to skoro nepoznal. To je radost vědět. Přesto to byl pro mě ze začátku velký stres a hodně práce, nehledě na konflikty s bývalou tajemnicí. Mým cílem byla ještě lepší komunikace s veřejností, lepší propagace, více akcí, zvýšení návštěvnosti, rozšíření aktivit kulturního zaměření. Chceme pořádat výstavy a akce s ekologickou tematikou, vzdělávat lidi, rvát to do nich horem dolem a neustávat v tom.

A co je cílem zahrady v odborné oblasti?

V oblasti odborné je naším dlouhodobým cílem postupná výměna druhů za druhy se známou lokalitou původu, které jsou sbírkově i vědecky daleko cennější než druhy neznámého původu. To je ovšem běh na velmi dlouhou trať. Pracujeme v sekci genofondů Unie botanických zahrad, která se snaží o pěstování ohrožených druhů ex situ. Nyní máme zájem o pěstování druhu stulík menší.

Zahrada má stálou expozici a je velmi aktivní v pořádání výstav i akcí pro veřejnost. Kolik projde zahradou ročně lidí?

Zahrada je bezplatně přístupná veřejnosti po celý rok každý den, jen s výjimkou několika vánočních dní. Počítáme, že zahradu navštíví asi 30 000 lidí za rok. Skleníky jsou otevřeny úplně stejně, vstup do nich je zpoplatněn, takže přesně víme, že je ročně navštíví 15 000 lidí. Je to včetně výstav a komentovaných školních exkurzí s odborným průvodcem.

Co lidé na zahradě oceňují?

Když jsem v dětství chodila s tátou do zoo, těšila jsem se, že v tom přesně stejném výběhu budou ti stejní medvědi, že v Národním muzeu v tom velkém sále bude kostra velryby, že na chodbě budou ve vitrínách lidské lebky, kterých se můj bratr bál. Potom najednou ve výběhu pro medvědy byla panda červená, a to mě zklamalo. Když chceme v botanické zahradě něco většího a trvalejšího změnit, snažím se trochu brzdit. Naši návštěvníci nevidí naše expozice každý den jako my, které už to může nudit. Oni chtějí mít v prvním skleníku v bazénu „viktorku“ (Viktorii královskou), v druhém stromové kapradiny a v kaktusáku tu stejnou skupinu velkých kulovitých kaktusů. Na zahradě se těší na více než 70 let starou fontánu Žáby. Změny musejí být nenásilné a dobře promyšlené. Nejproblematičtější je kácení dřevin, to si musíme umět dobře obhájit.

Zahrada má dlouhou tradici v pořádání exkurzí pro školy Odbornými exkurzemi za tu dobu prošlo přes 68 tisíc žáků a studentů. Co se jim v zahradě líbí nejvíce? Co se jim snažíte v rámci exkurzí předat?

Průvodcovství zajišťujeme sami, dělají to především vysokoškoláci včetně mě, máme ale i program pro mateřské školy. Nechceme si na to najímat studenty nebo někoho, kdo se to naučí z papíru jak někde na hradě. Naše exkurze jsou specializované, přizpůsobené konkrétní školní třídě, věku žáků a požadavku učitele. Prakticky všichni studenti gymnázií v Brně za svoje studium projdou aspoň jednou exkurzí v botanické zahradě. Náš záběr ale sahá od Bratislavy, přes celý Jihomoravský kraj, část Olomouckého, Zlínského až po Nové Město na Moravě, Třebíč a Jihlavu. Největší radost člověk má, když vidí, jak se studentům propojují biologie, chemie, zeměpis a další obory a konečně chápou, proč se to všechno ve škole učili. Zázračné jsou malé děti, které hltají každé slovo, skáčou vám do řeči, hlásí se, chtějí komunikovat, obvykle toho znají velmi mnoho. Neštěstí je dostat na exkurzi sedmáky. Ti nevědí, co se sebou, se svou pubertou, všemu se bezdůvodně smějí, nesmíte říct ani slovo pták, aby se nezhroutili v křeči. Udržet jejich pozornost je velmi těžké, jejich učitelky bezmezně obdivuji. Ale gymnazisti z dobrých gymnázií, to je radost. Jejich učitelé jsou často našimi absolventy. Musím se krotit, abych je tam nedržela moc dlouho a nechtěla jim sdělit moc informací najednou. Pro všechny máme pracovní listy podle návrhů studentek Pedagogické fakulty MU a pro malé děti omalovánky s plody a semeny dřevin, které vznikly v rámci práce SOČ studentky z Gymnázia Brno-Řečkovice.

Vnímáte v oblasti managementu botanických zahrad problémy související s genderem?

Tahle otázka asi není pro mě. Já jí moc nerozumím. Je podle mě umělá a osobně neznám žádnou ženu, která by se s ní nějak zásadně trápila. Odpovím tedy velmi osobně, a ne úplně k věci. Zásadní pro mě bylo už v rané dospělosti mít děti, dobře je vychovat a mít na ně čas, dokud to budou potřebovat. Být dětem k dispozici při nemoci, nespoléhat se při péči o ně na cizí lidi nebo prarodiče, i když jejich občasná pomoc je milá. Chtěli jsme to s manželem, jejich otcem, zvládnout sami. Přizpůsobili jsme tomu naše bydlení v centru města, kde máme všude blízko, děti školy a kroužky a my práci. Když mi zavolali ze školy, že synovi není dobře, odhodila jsem motyku nebo myš a za deset minut jsem tam byla. Děti zvládly od druhé třídy všude chodit samy. Profesní kariéra pro mě nebyla nikdy na prvním místě. Jsem ráda, že můj manžel (prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D., ředitel Ústavu botaniky a zoologie PřF MU, pozn. red.) může dělat skvělou kariéru, vložit do toho všechno. Je v tom moc dobrý. Nevadí mi zajišťovat pro rodinu to ostatní. Nejsem méně důležitá jen proto, že nakupuji, vařím, uklízím, peru, žehlím, čistím boty, starám se o zahrádku i třídění odpadu, sbírám byliny, hlídám narozeniny příbuzných a udržuji kontakty s celou širokou rodinou, vozím auto do servisu a objednávám řemeslníky. Jsem praktická, mám ráda různorodé činnosti a rychlý výsledek práce. Nemám za to žádný plat a utrácím za to peníze, které především vydělal můj muž. Já si sama sebe vážím nejvíc právě za to, jací jsou dnes naši synové skvělí. Všude jinde jsme všichni (muži i ženy) nahraditelní, ale pro svoje děti ne.

Jak Vy osobně vnímáte rodičovské a profesní role u muže a ženy?

Rozdělení rolí muže a ženy je podle mne do jisté míry přirozená věc a nedovedu si představit, co by to mohlo změnit. Zatímco muž během těch prvních 15 let života vlastních dětí dělá tu nejdůležitější kariéru, žena se stará o děti. Muž ukazuje svým dětem, že je normální pracovat, být zodpovědný, vydělávat peníze a živit rodinu. Žena po těch 15 letech už nikdy nemůže dohnat to, co v profesi zameškala. Může ale během péče o děti starší 3-4 let na své profesi stále pracovat, většinou až osm hodin denně. To není málo. Muž třeba pracuje na kariéře a za peníze 10 až 12 hodin denně celé roky bez přerušení. V 15 letech děti matku stále velmi potřebují. Prostě jenom proto, aby byla ve 4 odpoledne doma, něco si tam kutila a neotravovala je, ale byla tam, aby byla plná lednička, aby si mohly být jisté, že je stále ve střehu, protože ta máma, to je jejich jistota. Máma musí o svých dětech vědět všechno, co je třeba, sdělit otci, a pak je umět ve dvaceti vykopnout z domu. Jakmile děti zvládnou chodit samy po ulicích a jezdit tramvají, žena už může začít pracovat na zlepšení svého postavení v práci. Dříve to bylo kolem 35−40 roku věku ženy vysokoškolačky. Do důchodu zbývá 25−30 let. To je hodně dlouho, abychom si tu práci v oboru pěkně užily. A můžeme k tomu být o hodně lidštější a empatičtější k lidem než muži, můžeme být dobrými dušemi kolektivů, můžeme být milé a veselé, spolehlivé, přesné, dochvilné a citlivé, prostě k nezaplacení. Můžeme nosit sukně, šperky, malovat se, vonět, lakovat dlouhé nehty a česat si velké hlavy. Takže doporučuji všem studentkám, co mně říkali doma: na vysoké škole se vdát, abys nezůstala na ocet, po vysoké mít z velké lásky děti v pronajatém bytě se starým nábytkem, a nečekat nejprve na dům, auto a cestu kolem světa. S velkými dětmi se pak na cesty jezdí skvěle.

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Jayasundera